V Česku je historický závodní mercedes za miliardu. V Praze je k vidění skoro každý den
Mercedes-Benz W154 slavného jezdce Rudolfa Caraccioly je jediným nikdy nerenovovaným exemplářem na světě. Dodnes má pneumatiky z posledního závodu před druhou světovou válkou a je vidění v pražském Národním technickém muzeu.
Meziválečná léta byla jednou z nejšílenějších ér motoristického sportu. Evropské závodní tratě Velkých cen opanovala až bezkonkurenční automobilová monstra značek Auto Union a Mercedes-Benz. Vyvrcholením „zlaté éry automobilových závodů“ ze stáje legendárních stříbrných šípů byl Mercedes-Benz W154 z let 1938 až 1939. Automobiloví historici na něj dodnes vzpomínají jako na jedno z nejdokonalejších závodních aut všech dob.
Nacistická propaganda v dobách před druhou světovou válkou vsadila na automobilové závody a investovala do vývoje stále rychlejších a extrémnějších závodních aut obrovské peníze. Iniciátorem nacistické automobilové propagandy byl sám Adolf Hitler. Ten po svém převzetí moci v Německu vypsal odměnu půl milionu říšských marek pro automobilku, která úspěšně vyvine závodní monopost podle nových předpisů.
Mezinárodní sportovní komise AIACR tehdy po ničím neomezených a nebezpečných letech 1931 až 1933 vypsala nová pravidla pro následující sezonu 1934. Nově omezila prázdnou hmotnost vozu bez provozních kapalin a pneumatik na maximálně 750 kilogramů a minimální šířku karoserie na 850 milimetrů. Všechny další parametry budoucích monopostů byly volné. Jenže závodní týmy k tomu přistoupily jiným způsobem, než autoři pravidel očekávali.
Hlavním cílem byly bezpečnější závody, ale ve skutečnosti odstartovala bláznivá éra. Inženýři začali pracovat na nových ještě rychlejších monopostech. Zakládali na velkých výkonných motorech a hledali maximální úsporu hmotnosti, dokonce i provrtáním nosníků šasi. Mercedes-Benz se tak od prvotního vozu W25 propracoval před evoluci W125 až k vrcholnému monopostu W154.
Ten je snad nejvzácnějším a nejdražším historickým vozem v Česku, jaký můžete vidět na veřejnosti téměř každý den. Jednou z hlavních hvězd pražského Národního technického muzea je Mercedes-Benz W154, který je v dnešních dnech jediným nerenovovaným z devíti dochovaných kusů. V posledních letech před druhou světovou válkou jich bylo vyrobeno pouze čtrnáct.
V tehdejším Československu se objevil už ve válečných letech, když Němci pro ztichlé mercedesy W154 hledali bezpečný úkryt před spojeneckými bombardéry. Dvojice monopostů, továrně označovaných jako číslo 9 a 10, jej našla v severních Čechách v bývalé Schrammově textilce u Nové Paky.
V květnu 1945 je objevil československý automobilový a motocyklový závodník Antonín Vitvar a převezl je do své autodílny v Nové Pace. Ve smyslu poválečných zákonů a mezinárodních dohod, tak jako i ostatní německý majetek, připadly jako válečné reparace československému státu. Antonín Vitvar je předal Autoklubu republiky československé, který vůz s číslem 9 v roce 1946 prodal do Spojených států amerických.
Historicky významnější Mercedes-Benz W154, šasi číslo 10 s výrobním číslem 189440, je dodnes k vidění v Praze. Byl jedním z nejúspěšnějších vozů továrního týmu a nejčastěji jej řídil Rudolf Caracciola, nejslavnější jezdec týmu Mercedes-Benz a trojnásobný vítěz evropského šampionátu v letech 1935, 1937 a 1938.
Soutěžní debut si český mercedes W154 odbyl 3.července 1938 na Velké ceně Francie v Remeši. Rudolf Caracciola s ním dojel na druhém místě, stejně jako o tři týdny později na Velké ceně Německa na Nürburgringu. Během sezony 1938 se následně objevil na čtyřech dalších závodech, z toho však třikrát jako tréninkový – na Coppa Ciano, Coppa Acerbo a Velké ceně Švýcarska. Velkou cenu v anglickém Doningtonu kvůli požáru při tankování bohužel nedokončil.
Pro sezonu 1939 byly monoposty W154 vylepšeny zvětšenými palivovými nádržemi s výsledným celkovým objemem 420 litrů, brzdovými bubny s ventilačními lopatkami pro lepší odvod tepla a chlazením motoru s etylén-glykolem, což technikům dovolilo zmenšit chladič a snížit příď vozu. Už koncem sezony 1938 se navíc ukázalo, že konkurenční dvanáctiválcové Auto Uniony jsou na rovinkách rychlejší, a tak ve Stuttgartu vyvinuli čtyři modernizované motory M154.
Inovovaná jednotka se sériovým číslem M20 se v českém mercedesu W154 objevila až přibližně v polovině sezony 1939. Od předcházejícího provedení se dvěma paralelními stejně velkými kompresory se lišila novějším řešením se sériovým zapojením primárního většího a sekundárního menšího kompresoru. Maximální výkon třílitrového vidlicového dvanáctiválce tak vzrostl na 357 kW (485 koní) a zvýšil se i točivý moment v nízkých a středních otáčkách.
V sezoně 1939 závodil „náš“ W154 celkem pětkrát. Na Velké ceně Pau byl pouze tréninkovým monopostem a v dalších čtyřech závodech s ním vždy jel Rudolf Caracciola. Při ADAC Eifelrennen na Nürburgringu v květnu dojel druhý, tehdy ještě se starým typem motoru. V dalších třech závodech startoval už s novou výkonnější jednotkou.
Na Velké ceně Belgie ve Spa-Francorchamps v červnu zůstal stát po smyku v devátém kole se ztichlým motorem a Caracciola musel odstoupit ze závodu. Monoposty nebyly vybaveny baterií ani startérem a mechanici je startovali roztlačením vozu nebo speciálním zařízením. V červenci Nürburgringu vyhrál poslední předválečnou Velkou cenu Německa a válkou přerušenou sezonu 1939 uzavřel na Velké ceně Švýcarska druhým místem za stájovým kolegou Hermannem Langem.
Až si tedy zase jednou uděláte výlet do Národního technického muzea v Praze, při pohledu na nikdy nerenovovaný Mercedes-Benz W154 si vzpomeňte na tento příběh. V Česku je k vidění opravdový automobilový poklad, který se v muzejní sbírce objevil už v roce 1949. V devadesátých letech se dokonce objevili zájemci ze zahraničí, kteří jej chtěli odkoupit až za jednu miliardu korun!
Český Mercedes-Benz W154 je dodnes obutý na pneumatikách z posledního závodu před válkou, kde je obrousil sám Rudolf Caracciola. Jako jediný z devíti dochovaných vozů na světě tak nemá renovacemi „zničenou“ historickou hodnotu. Už nikdy však nebude nastartován, protože pro motory typické praskání klecí válečkových ložisek klikového hřídele může vést k nenávratné destrukci srdce tohoto unikátu.
Národní technické muzeum v Praze můžete s výjimkou pondělí navštívit každý den v čase od 9 do 18 hodin.
