Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Opel Calibra: Aerodynamickému kupé s bleskem ve znaku bylo třicet

Aleš Dragoun
Diskuze (24)

Opel se před třemi dekádami dostal na čelo světového vývoje automobilů v oblasti aerodynamiky díky půvabnému kupé Calibra. Na jeho nespolehlivost i nedostatky v kvalitě se rychle zapomnělo.

Na frankfurtské IAA 1989 představil Opel sportovní kupé s názvem Calibra. Navázalo na úhledné GT z přelomu 60. a 70. let, dvě generace Manty i velkou Monzu. Nepočetné konkurenci zasadil jeho světovou premiérou těžkou ránu. Hladké, oblé a úhledné auto se totiž mohlo pochlubit součinitelem odporu vzduchu 0,26. Ne, nic aerodynamičtějšího byste v tehdejší celosvětové sériové produkci nenašli a prvenství mu vydrželo celou dekádu!

 

Dokonce i stěrače čelního skla byly skryté. Vnější design navrhl tým vedený Waynem Cherrym, tehdejším šéfstylistou General Motors Europe, hlavní zodpovědnou osobou byl ale Erhard Schnell. Konstrukčně vycházelo z „áčkové“ Vectry představené o rok dříve v Paříži. Umělá jména obou modelů vymyslel Manfred Gotta, guru německých copywriterů, který se specializuje právě na automobily.

 

S velkosériovou technikou

 

Podlahová plošina GM2900 byla shodná i s druhou generací Saabu 900. Použití velkosériové techniky nebylo u Opelu ničím novým, Manty měly přece svůj původ v Asconách... Progresivní vozy se mohly pochlubit nezávislým zavěšením všech kol a tehdy poměrně velkorysým rozvorem 2,6 m, zadní náprava využívala trojúhelníková ramena se šikmými osami kývání. Přední zůstala klasikou se spodními příčnými rameny a vzpěrami McPherson. Obě měly vinuté pružiny, teleskopické tlumiče a stabilizátory. Čtveřice kotoučových brzd nepostrádala elektronického ochránce v podobě ABS. Žárovky v hranatých a jen sedm centimetrů vysokých hlavních světlometech vynikaly slušným výkonem. Velké integrované nárazníky byly pečlivě zakomponovány do karoserie a drobné nehody ustály bez poškození.

 

Poměrně velká, 4492 mm dlouhá, 1688 mm široká, ale zase jen 1312 mm nízká Calibra debutovala se zážehovým osmiventilovým vstřikovacím dvoulitrem (1984 cm3) o výkonu 85 kW (116 k). Výkonnější verze se čtveřicí ventilů v jednom válci a rozvodem DOHC dávala pak 110 kW (150 k) a s jejím vývojem pomáhal týmu vedenému Fritzem Indrou také Cosworth. Motory byly uložené vpředu napříč, nikoli podélně jako u Manty, která vyznávala ještě klasickou koncepci se zadním pohonem.

 

Slabší varianta v pohodě překonala dvoustovku (203 km/h), silnější byla pak ještě o 20 km/h lepší. Přitom si v průměru řekla jen o 7,7 l benzinu na každých 100 km. Palivová nádrž přitom pojala dostatečných 63 l pohonných látek. Na levý pruh německých dálnic to každopádně stačilo, ale u Opelu dbali i na emise, katalyzátory s lambda sondou ve výfukovém potrubí byly standardem a pohonné jednotky tak ve své době představovaly ultramodernu. Kupátka si také v roce 1990 odnesla německý Zlatý volant.

 

Praktičnost

 

Nezapomnělo se ani na praktickou stránku věci. Do zavazadelníku se totiž vešlo 300 l, poté, co šla dolů zadní sedadla, pak dokonce 980 l. I když Calibra vypadala „tříprostorové“, ve skutečnosti se zadní víko vyklápělo celé i se sklem. Pravda, nesahalo až dolů k nárazníku, jen nad koncové reflektory a registrační značku. Zachování tuhosti karoserie dostalo přednost. Ani zadní dvojice cestujících se nijak netísnila, jen musela být menšího vzrůstu kvůli svažující se střeše. Calibra byla homologována jako čtyřmístná, ve skutečnosti je přesnější uspořádání sedadel 2+2. Vážila minimálně 1170 kg. Všechny měly posilovač řízení, tónovaná skla, minimálně čtrnáctipalcová litá kola a šestireproduktorové audio už v základu. Pokud chtěl zákazník klimatizaci, elektrickou posuvnou střechu, přehrávač cédéček, popřípadě špičkový systém Bose, stálo jej to marky navíc.

 

Turbo a čtyřkolka

 

Nejostřejší prodejní verze debutovala v březnu 1992. Calibra Turbo dostala přeplňovaný čtyřválec 1998 cm3 s rozvodem DOHC a 150 kW (204 k), šestistupňová převodovka Getrag a standardní pohon všech kol krotily masivní příval točivého momentu (280 N.m). Měla zadní nápravu převzatou z Omegy A, tedy s negativním odklonem kol. Zájemce za ni v Německu zaplatil 49.800 DM, dostal i přední sportovní sedačky a litá šestnáctipalcová kola s padesátiprocentními pneumatikami šířky 205 mm.

Do garáže si postavil raketu s maximální rychlostí 245 km/h a sprintem z klidu na 100 km za 6.8 s. Tahle Calibra se mohla konečně pochlubit dynamikou, kterou sliboval její vzhled. Jinak se používaly manuály s pěticí krátkých rychlostí a tradiční měničové automaty, tehdy obvyklé čtyřstupňové. Připlácelo se za ně. Newtonmetry putovaly nejen dopředu, čtyřkolka byla už od listopadu 1990 k mání v položkách „extras“ i pro oba dvoulitry. Šlo o trvalý systém s viskózní spojkou.

 

DTM, ITC...

 

Calibry se uplatnily i na závodních tratích. Speciály s vidlicovými šestiválci a pohonem obou náprav řádily v DTM a jeho mezinárodní variantě ITC. Šampionem International Touring Car Championship pro rok 1996 se stal Manuel Reuter, poté seriál zanikl, v jeho konci měl podobně jako v derniéře vytrvalostního mistrovství světa prototypů o čtyři roky dříve prsty jakýsi Bernie Ecclestone. S Calibrou 16V dojeli Bruno Thiry a Stéphane Prévot devátí v Rallye Sanremo 1992! Motory V6 objemu 2497 cm3 s výkonem 125 kW (170 k) se objevily pod kapotami sériových modelů už na jaře 1993, kdy také přišly airbagy. Zrychlení z klidu na stovku za 7,8 s a maximální rychlost 237 km/h nebyly vůbec špatné...

V srpnu třiadevadesátého roku se objevil šestnáctiventilový dvoulitr Ecotec se 100 kW (136 k), který postupně nahradil staršího kolegu. Boční dveře dostaly dvojité trubkové výztuhy, sloupky byly silnější, bezpečnostní pásy měly od té doby předpínače, začaly se používat vodou ředitelné laky a bezfreonové chladivo do klimatizace.

 

Limitované edice

 

Limitovaných sérií bylo mnoho. Jen Color Selection se zrodilo v letech 1992-1995 sedm, každá v jiné barvě. Speciální edice pojmenovaná po Kekem Rosbergovi měla pod kapotami kromě V6 i dvoulitry. Právě ex-šampion formule 1 z roku 1982 ostré Calibry nasazoval a také s nimi sám závodil. Zmíněnému titulu Manuela Reutera předcházela v květnu 1996 jiná série: Cliff Motorsport Edition. Vozy nesly pojmenování dle hlavního sponzora právě jeho stroje dvouapůllitrové třídy 1. Oproti těm běžným měly o 20 mm snížený podvozek a litá kola BBS rozměrů 7J x 16. Už v polovině 90. let se prodávala i bílá DTM Edition, poté Classic ve dvou sériích a Young.

Závěrečná Turba 4x4 z úvodu sezóny 1997 měla černý lak, spoilery a o 35 mm nižší podvozek od Irmschera, šestnáctiaplcová kola BBS RX a interiér v krémové kůži se šedým volantem. Po úspěchu v ITC přišla na řadu poslední kapitola nazvaná Last Edition. Mohli jste si ji koupit s dvoulitrem Ecotec, nebo s V6, ale objednávky přijímal Opel jen do dubna 1997. Interiér byl čalouněn kůží, uvnitř nechyběla klimatizace, sportovní šasi opět doplňovaly ráfky od BBS.

 

Obchodní úspěch díky ceně

 

Během necelých osmi let, konkrétně od listopadu 1989 do 29. srpna 1997 vzniklo přesně 239.118 aut, posledním byla právě černá Last Edition se čtyřventilovým dvoulitrem. Nejvíce se od 9. června 1990, kdy zamířila na trh, prodalo ale základních dvouventilových variant, přes 130 tisíc. Následovala právě 2.0i 16V s více než 61 tisíci exempláři na kontě. Ano, kupé se stalo opravdovým hitem a žádné jiné se v poslední dekádě minulého století neprodávalo lépe. V době uvedení na trh stála základní verze jen 33.900 západoněmeckých marek, což na poměrně velké auto těchto výkonů bylo slušné, obchodnímu úspěchu se tak nelze divit. Třešničku na dortu představovalo 12.015 šestiválců a jen 3.385 čtyřkolek.

 

Inflace ceny, pravda, zvyšovala, v listopadu 1994 stála Calibra 2.0i 40.835 marek, šestnáctiventil přišel na 43.495 DM, šestiválec na 51.070 a Turbo na 54.345 marek. Opel původně plánoval produkci 20 tisíc vozů ročně, ale díky vysoké poptávce musela být navýšena záhy na trojnásobek. Kupé „lidové“ značky zdatně odolávalo japonské konkurenci, proti které bylo postaveno. Calibry se nejdříve vyráběly v hlavní továrně v německém Rüsselsheimu, od roku 1991 i souběžně ve finském Uusikaupunki u Valmet Automotive, tam se produkce definitivně přestěhovala v listopadu 1995 a vzniklo zde celkem 93.978 vozů.

 

Značnou popularitu si získaly nejen „doma“, ale i za kanálem La Manche, v Itálii, Španělsku a Francii. Design půvabných dvoudveřových vozů nebylo nijak třeba měnit, facelift z léta 1994 poznáme hlavně podle firemního loga, které se přesunulo z kapoty na masku chladiče, k mírným změnám došlo také uvnitř.

 

Problémy zapomenuty

 

Dnes je aerodynamický šampion s bleskem ikonou, značné nedostatky v dílenském zpracování, jízdních vlastnostech, které byly v kontrastu s efektním vzhledem, i nespolehlivost komplikovaného Turba 4x4 jsou dávno zapomenuty.... Udržovat dnes v provozu třeba zrovna dopovanou čtyřkolku není finančně rozhodně žádná legrace, ale ceny rostou, už překročily čtvrtmilion. Hodně kusů bylo i „napadeno kutilem“, byť mnohdy profesionálním. S co nejpůvodnějším exemplářem však vzbudíte na srazu youngtimerů značné pozdvižení. Pravda, většina jich shnila, ochrana proti hnědému moru nebyla z nejpříkladnějších. Sám Opel, respektive jeho divize Classic jich vlastní několik a vyjíždí s nimi na akce po Německu.

 

Profesionálnímu tuningu se věnovaly zejména německé firmy. Třeba Zender nabízel efektní bodykit. Daleko více se ovšem odvázal Rieger. Nabídka začínala decentními nástavci nárazníků a prahů. Drsnější modifikace měly na přídi mohutné nasávací otvory, rozšířené blatníky a obří křídlo vzadu – jako ze závodního speciálu. Ještě odvážnější bylo Catano s bočními žebry, které vypadaly spíše jako z Maranella. U něj uměl Rieger uříznout i střechu.

 

Kabriolety Calibra přitom existovaly pouze dva – zrodily se v roce 1992 u Valmetu, oba v červené barvě a s osmiventilovými dvoulitry. V té době také britský Tickford prodal 26 kusů luxusní verze Calibry, pochopitelně ostrovního dvojčete s logem Vauxhallu. Ten měl obdobnou techniku, jen jiné značení výbav včetně devíti SE (Special Editions) v různých barvách a vyráběl se až do června 1998. V Austrálii a na Novém Zélandu se Calibry nabízely s emblémy Holdenu a v Latinské Americe zase Chevroletu. Nic překvapivého... Pro USA a Kanadu byla v plánu značka Saab, k tomu však nikdy nedošlo.

 

Zdroje: Opel AG, Svět motorů, Wikipedia, WorldCarFans, Auto World Press, Eberhard Kittler – Deutsche Autos seit 1990, eWRC.cz, TopSpeed.sk

 

Foto: Opel AG, Vauxhall Motors, Auto World Press

 

 

Aleš Dragoun
Diskuze (24)

Doporučujeme

Avatar - wakantanka
27. 12. 2019 19:21
Re: Jóóó KOLIBŘÍK
hej, len jednu chybu mal, FWD alebo neskôr aj AWD. A to pritom použitie platformy a techniky z Omegy sa priam núkala. No čo už. Z designovej stránky hádam najkrajší počin OPELu za posledných 30 rokov.
Avatar - palix
27. 12. 2019 14:47
Re: Jóóó KOLIBŘÍK
Calibra bola skvelá... Ale spomínaná 323F bola mojím snom - hlavne 2. v poradí (s úzkymi svetlami). V čase, kedy boli tie autá nové boli neskutočne drahé a bežný Čech / Slovák o nich mohol snívať. Aj keď už boli ojazdené na prelome 90-tých / 2000 - stále boli drahé... A keď už boli mne dostupné, boli to už staré autá.
Na druhej strane, ak vidím dnes Calibru (veľmi zriedkavé auto), alebo 323F (tiež nie časté auto), tak sa za nimi stále obzriem.
Avatar - _beta
27. 12. 2019 12:33
Re: Jóóó KOLIBŘÍK
A čo akože má byť?
Kamoš nahradil MX-3 práve vyššie menovanou Calibrou. Prvý výlet po známych okreskách skončil výletom do poľa. A to sa za ním jazdiaca 323F ani nezadýchala. Aj taká obyčajne vyzerajúca Primera GT, teda keby mala silnejší motor, bola tak 10x lepšie auto.
27. 12. 2019 11:32
Autíčko z ríše snov
Ten dvojliter 4x4, to bolo niečo...Na tú dobu fakt parádička a celkom by sa nestratila ani dnes. Hlavne však vynikala nádherným dynamickým a elegantným dizajnom, spomínané Corrado bolo voči nej drsné a hrubé (i keď tiež zaujímavé auto vyčnievajúce z radu a na pomery VW zvlášť). Cx uvádzali tuším 0,26 a takým číslom na sériovom aute sa nemohol pochváliť nikto iný, najbližšie bola tuším Omega s 0,28.
Ale, žiaľ, majú pravdu aj všetci, čo spomínajú slabú kvalitu výroby aj montáže. Ja si okrem spomínaného ešte pamätám, že bol veľký problém nastaviť prednú kapotu, svetlá, blatníky a nárazník tak, aby všetky hrany lícovali. Časom predný nárazník padal dolu, špára medzi prednou maskou a kapotou sa zväčšovala a nebola rovná. Kapota sa tiež trochu uvoľňovala a zosúvala sa smerom dopredu, podobne predné blatníky. Vidno to aj na niektorých fotkách v galérii.
Avatar - zaplosak
27. 12. 2019 11:22
auto pro německé zedníky
se mu říkávalo... .-)