Nissan Neo-X (1989): Když vypadala budoucnost aut ještě růžově
V 80. letech se japonské automobilky často uchylovaly ke tvorbě různých konceptů budoucnosti, zpravidla na pokročilé technické úrovni. Zcela běžný byl pohon či řízení všech kol, víceventilové motory či řešení palubní desky v některých ohledech připomínající někdejší letadla. Mnohé z této techniky se skutečně v následujícím desetiletí objevilo v sériové produkci, jiná řešení ale s léty zapadla nebo je automobilky začaly nabízet až o mnoho let později. Dalším úkolem těchto konceptů bylo odhadnout, jakým směrem se bude vyvíjet automobilový design v blízké budoucnosti.
Když byla štíhlá linie v módě
Při pohledu na obrázky konceptu Neo-X mnohé napadne, že jeho tvary jsou vcelku podobné velkým Nissanům z 90. let. Takových aut měla japonská značka v nabídce hned několik, naprostou většinu ale pro asijské trhy, případně pod značkou Infiniti pro USA. V Evropě zastupoval značku Nissan ve vyšší třídě pouze model Maxima. Generace, vyráběná v době předvedení studie Neo-X, debutovala v roce 1988. Koncept tak tvarově ovlivnil u nás neznámý vůz Infiniti Q45, případně předposlední vydání Maximy QX z roku 1994, která se oficiálně prodávala také na českém trhu.
Tvary Nissanů v 90. letech ale byly spíše účelové než krásné. Třeba Mazda nebo Honda nabízely v té době tvarově atraktivnější modely. Jenže vzhled auta není všechno. Důležitá je samozřejmě technika či jízdní projev a v této oblasti Nissan Maxima QX exceloval.
Při pohledu na dostupné fotky konceptu Neo-X upoutají na první pohled jeho štíhlé linie. To je v ostrém kontrastu s často opulentními tvary soudobých vozů. U někdejších Nissanů zcela běžně se svažující záď, tedy bez výrazného klínovitého profilu, který v té době naopak uplatňovali třeba Italové (vzpomínáte na Fiat Tempra, Croma či Alfu Romeo 164?), působí z dnešního pohledu elegantně a hlavně zajímavě.
Onu vizuální lehkost pomáhají dotvářet také nezvykle tenké sloupky karoserie, navíc s chybějící sloupkem B. Tím ještě více vynikne velká prosklená plocha vozu. Snad jen sloupek C je možná až zbytečně široký, čímž záď vozu působí opticky poněkud těžce. Za pozornost ale stojí také hladké plochy bez zbytečných „ozdob“, což jasně ukazuje na snahu tvůrců o dosažení velmi dobré aerodynamiky. Třeba vnější kliky dveří tak byly zcela zapuštěny do dveří a kola jsou celá zakrytá „poklicemi“. Za pozornost stojí také vnější osvětlení vozidla, zejména zadní svítilny složené ze tří částí a kombinující horizontální červené a vertikální oranžové moduly. Přední část vozu je zase na poměry dneška až neuvěřitelně střízlivá. Žádné imitace chromu jako u současných Nissanů Qashqai či X-Trail...
Uvnitř poněkud strohý
Podobně jako střízlivé vnější tvary bez zbytečných „přízdob“ se nesla také kabina konceptu Neo-X. Vůz byl koncipovaný jako čtyřmístný, což určovala mimo jiné také mohutná středová konzola, táhnoucí se po celé délce kabiny. Za zmínku stojí také čtyři samostatná sedadla, zejména řešení jejich opěrek hlavy. Že se jednalo jen o koncept, dokazuje třeba absence bezpečnostních pásů (usuzujeme z dostupných obrázků).
Palubní deska je ovšem na poměry konceptů 80. let nezvykle strohá. V tomto velmi připomíná současné počiny některých automobilek, například Peugeotu. Množství samostatných ovladačů je u Neo-X zredukované na naprosté minimum.
Palubní desce tak zcela chybí klasický středový panel. Uprostřed našla své místo pouze multifunkční obrazovka doplněná o čtyři tlačítka. Zda se jedná o modernější řešení z tekutých krystalů LCD, nebo starší řešení CRT (Cathode Ray Tube) není při pohledu na obrázky zřejmé. Přístrojový štít využívá elektronické grafické ukazatele. Dominuje mu stupnice rychloměru.
Koncept Neo-X se do výroby nikdy nedostal. Ovšem skutečnost, že ovlivnil směr vývoje budoucích velkých modelů automobilky Nissan a Infiniti, je jistě velmi zajímavá.
