Kopie Austin-Healeyů 3000. Plně funkční, jen v poloviční velikosti...
Renovace historických aut i modelařina jsou koníčky na celý život. Vlastně mezi nimi není rozdíl, pokud někdo zmenšeniny skutečně staví a nekupuje už hotové. Pouze v měřítku. Že modely nejezdí? Australan Colin Rule vás vyvede z omylu! Kromě toho, že se specializuje na renovaci vozů Austin-Healey ve vlastní firmě Coolibah Convertibles, zaujala jej už kdysi dávno i historická šlapací autíčka. A dostal skvělý nápad: funkční kopie healeyů v měřítku 1:2.
Stejně jako při vzkříšení skutečných vozů dbá na špičkové řemeslné zpracování. 98 % dílů vyrábí ručně. Zkrátka profesionál - a na výtvorech je to vidět. Lidské síly, respektive dětských nohou k jejich rozpohybování není třeba. „Malé velké healeye“ jsou poháněné většinou elektromotory, ale nejen jimi...
Forma
Colin Rule se své oblíbené značce tímto způsobem rozhodl vzdát zároveň i hold. Ve své dílně severně od Sydney začal s polovičními kopiemi (repliky přece neodpovídají přesně originálům) v roce 2000. Předcházely jim vývojové práce. Předlohou se stal skutečný Austin-Healey 3000 Mk3 BJ8 z roku 1967, dosavadní renovátor se tenkrát zároveň stal konstruktérem. Musel vytvořit nejprve formu na karoserie za pomoci dřeva a 500 kusů svářečského drátu. Takový „oblek“ rozdělil na 22 samostatných dílů od předních po zadní světa a poté následovalo přesné vytvarování linií.
Vše pak položil na bok a rozkreslil na papír, aby mohl propočítat poloviční rozměry. Na řadu přišel celodřevěný model, už ve správné velikosti, tedy 1:2. Rule jej stavěl jako trup lodi, všech 22 částí umístil na podélníky a připevnil, respektive spojil k sobě pěnou. Následně je obrousil, aby dosáhl naprosto dokonalého tvaru a dále přidal tenkou vrstvu laminátu. Po nalakování měl formu hotovou.
Prvním postaveným funkčním modelem byl zrovna Mk3 BJ8 v modrobílé kombinaci, do kterého umístil právě 24V elektromotor. Stavba mu trvala přes rok, 13 měsíců. Šasi bylo z ocelových jednopalcových (25,4 mm) trubek, karoserie znovu z laminátu. Následovaly šlapací Mark 2 BT7, elektrický vůz stejného typu pro francouzského sběratele a Mk1 BN7, který si objednal domácí majitel velkého vozu.
Závodní verze
Před šesti lety, v roce 2011, se Rule pustil do zmenšených kopií závodních verzí. Nejdříve vznikla ocelová šasi. Po jejich nalakování přišla na řadu elektrická soustava s kabeláží, regulátorem i agregátem samotným. Následovaly nápravy, řízení a kola, dále koberce, sedadla... Dvoubarevné karoserie vznikaly zvlášť, k podvozkům jsou nýtované. Poté Colin nainstaloval světa. Ve finále došlo na drobnosti jako kožené pásky, emblémy, samolepky a další nezbytnou „bižuterii“.
„Série továrních healeyů, kterou jsem vyrobil, byla nejprve nabídnuta jejich současným majitelům. Ty, které se neprodaly, si rozeberou ostatní sběratelé. Pochopitelně jsem kontaktoval nejdříve všechny vlastníky, poskytli mi fotografie ze svých archivů k nastudování historie jednotlivých kusů a také jsem podle nich díla dokončil,“ uvedl Rule.
Tvůrce postrádá práva k užití značky Austin-Healey a ani nežádal o svolení. Svoje výtvory nazval prostě Junior 3000. Kromě nich vlastní i skutečný britský závodní třílitr, původně týmu Ross Bond Racing, který v 60. letech válčil na australských okruzích. Nizounký větrný štítek doplňuje dnes předepsaný ochranný rám, aby s autem mohl závodit mezi historiky.
Colin je pochopitelně blázen v tom nejlepším slova smyslu. V mezipauze postavil dokonce dvě motokáry Junior 2000 GT, modrou a červenou, které jsou schopné upalovat i rychleji než 160 km/h... A vozy slavné britské značky (respektive obou dvou) pořád připomínají.
Foto: Colin Rule
