Jak se žije řidiči pohřebního vozu? Mám klid, nikdo si nestěžuje
Po Česku pravděpodobně nechodí moc lidí, kteří jako malí toužili stát se jednou řidičem pohřebního vozu. Čtyřicetiletý Martin Babica si to přál a sen se mu splnil.
Vyrůstal v Praze 2, nedaleko Ústavu soudního lékařství. A možná tam se začala „vařit“ vášeň dnes čtyřicetiletého Martina Babici k pohřebním autům. „Já kolem nich denně chodil a líbily se mi. Většina mých vrstevníků chtěla jezdit popelářským vozem nebo být na stupátku, zato u mě vedly právě pohřební automobily,“ poznamenává statný Pavel. Na dětské přání pak po letech dosáhl, třebaže zabrousil i k jiným šoférským povoláním. „Vozil jsem u dopravního podniku živé a zjistil, že to není pro mě. U pohřebního vozu je totiž extrémní klid, nikdo si nestěžuje. Prostě paráda,“ vypráví Babica, jenž je třetím rokem pod křídly pražské pohřební služby Atropos. A právě do její základny nyní přijíždíme, abychom si blíže osahali Babicův vůz, který snad ještě dlouho nebudeme potřebovat.
Měsíc práce
V Dolních Počernicích nás čeká Martin Babica se svým šéfem Pavlem Stárkem, a především dostavníkem – černým Mercedesem Vito, upraveným na převážení zesnulých. „Začínal jsem před dvaadvaceti lety se Škodou 1203 ve spartánských podmínkách. S dneškem se to nedá absolutně srovnat,“ vkládá se do rozhovoru majitel pohřební služby Pavel Stárek. Vzápětí však opět nechává mluvit svého dvorního řidiče: „Vůz jsme pořídili ve Stuttgartu a rovnou předali do rukou jedné české firmy, která se věnuje přestavbám pohřebních aut,“ komentuje Babica s tím, že sofistikované úpravy vyšly na 400 000 korun a zabraly přibližně měsíc práce.
Tento článek je součástí balíčku AUTO+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
