TEST Volvo V40 D4 Drive-E Ocean Race – Správná čtyřka

Volvo je na své vedlejší aktivity náležitě hrdé. Patronát nad slavným závodem jachet kolem světa Volvo Ocean Race (dříve se jmenoval Whitbread Round the World Race), jehož historie sahá až do roku 1973, převzalo z kraje nového milénia, a později tomu uzpůsobilo také rozložení výbav svých modelů. Až dosud jsme si mysleli, že hatchbacku V40 nejvíce sluší pastelový lak Rebel Blue, jenže právě edice Ocean Race s perleťovým odstínem Crystal White nás úplně ohromila.

Prémiovost celku zaručena

Zvenčí poznáte edici Ocean Race podle zmíněného laku s perleťovým efektem, ale také díky sedmnáctipalcovým litým kolům Portunus s pocitově uzounkými pneumatikami o šířce 205 milimetrů. Charakteristickým znakem jsou také modrošedé plakety na předních blatnících, to je ale všechno. Volvo zkrátka nemá potřebu zákazníkům výjimečnost prvoplánově nutit a zasvěcení jedinci okamžitě vědí, odkud vítr vane.

Jiné to je po nastoupení do interiéru. Do nových barev se například oblékla tenká středová konzola, která k moderním vozům Volvo neodmyslitelně patří. Vypadá efektně, je funkční (za ní najdete praktickou přihrádku), ale na delších cestách bohužel omezuje řidičovo pravé koleno. Za úplně nejlepší počin považujeme světlé kožené čalounění sedadel s oranžovým lemováním – jsou pohodlná a od pohledu působí skvostně, jenom to případné čištění nebude zadarmo…

Za volantem vozu Volvo V40 máte zkrátka pocit, jako byste seděli ve vlajkové lodi S80, a to hatchback v podstatě vychází ze současné generace Fordu Focus. Na šířku interiéru si rozhodně stěžovat nebudete, zkosenější linie předních sloupků však nastupování na přední sedadla neusnadní tolik jako jejich vyšší ukotvení. Stejně jako u ostatních verzí V40 navíc poznáte vítězství stylu nad praktičností pokaždé, když se podíváte do zpětného zrcátka – výhled ze skromného zadního okna totiž dále omezují masivní hlavové opěrky.

volvo testy nizsistredni | acz 

Drive-E je třeba rozlišovat

V souvislosti s novou strategií, kterou Volvo představilo na letošním ženevském autosalonu, může nastat trochu zmatek v označení pohonných jednotek. Ještě loni jsme četli samou chválu na nové modulární čtyřválce Drive-E (nové XC90 žádné jiné nepoužívá), které v nabídce nahradí stávající pěti- a šestiválcové verze s vyšší spotřebou a nevyhovující emisní normou. Jenže všechno je nakonec trochu jinak a příkladem toho je plug-in hybrid V60, jehož základem je vznětový pětiválec o objemu 2,4 litru. Drive-E je tedy nutné chápat také jako soubor opatření pro snížení tření, spotřeby a zlepšení efektivity.

TEST Volvo V40 T3 R-Design – Mimikry

Jan Mička

Testy

70

Pokud se dokáže od zmíněné šarády oprostit (třeba pozorným sledováním zdvihového objemu nabízených agregátů), zjistíte, že čistokrevný vznětový čtyřválec Drive-E v nabídce Volva V40 nese označení D4. Z objemu 1969 kubických centimetrů (D2 má 1560 cm³, pětiválec D3 1984 cm³) se podařilo díky dvojitému přeplňování nestejně velkými turbodmychadly vydolovat 140 kW ve 4250 otáčkách za minutu a v segmentu luxusních hatchbacků nižší střední třídy také nadprůměrného točivého momentu 400 N.m (1750 až 2500 min^-1). Ovšem pozor: výkon motoru se v rozdílných modelech nemusí shodovat. Například Volvo S60 má ve stejné hladině „pouze“ 133 kW, což lze připočíst například odlišné marketingové strategii značky.

Tak či onak vyniká čtyřválec D4 Drive-E důležitou technickou novinkou. Jedná se o systém i-ART, který pomocí čidel v tryskách přímého vstřikování operativně mění množství dodávaného paliva. Ovšem ne způsobem, který předvádí systém Closed Loop vznětových motorů Opelu (sledují přesný průběh expanzního tlaku ve válcích), ale laicky řečeno na základě mechanického opotřebení vstřikovačů. Řešení Švédů tedy nemusí být nejpřesnější, důkazem správné funkce je však vysoký výkon a lepší účinnost než dosud.

Tahoun čtyřválcový

Ani ten, kdo si v minulosti zamiloval jadrný zvukový projev pětiválcových turbodieselů, nebude po zkušenosti se čtyřválcem D4 Drive-E zklamaný. A už vůbec ne, pokud se zaměří na silný zátah od nízkých otáček. Motor totiž dokáže v pohodě a velmi kultivovaně pracovat již od 1200 min^-1, práci turbodmychadel nejvíce pocítíte okolo středního pásma otáček a chybu neuděláte, pokud motor vyženete až k samé hranici působení všech 190 koní. S vyššími otáčkami se nestydí ozvat, i tak je ale vhodné smeknout nad mírou jeho odhlučnění a nevelkými sklony k razantnímu nárůstu spotřeby. Během testu jsme se například ani v ostrém jízdním režimu nedostali přes 8 l na 100 km.

TEST Volvo V40 T2 – Nečekaný čiptuning

Testy

46

Spotřeba a emise jsou ostatně to, oč Volvu běží. Na deklarovaných 3,5 l na 100 km v kombinovaném cyklu sice zapomeňte, mimo město se nám však nízkou hodnotu podařilo s trochou předvídavosti dokonce pokořit. Nicméně nejvíce motor exceluje na dálnici, pro kterou jako by snad byl stvořený – dlouhá osmička nevyžene jeho otáčky nad 2.000 min^-1 a udržuje stabilní odběr okolo 5 l na 100 km. Důkazem střídmého apetitu je i fakt, že s podobným výsledkem jsme uzavírali týdenní testování, byť většina jízd probíhala v městském provozu.

volvo testy nizsistredni | acz 

K pohybu ve městě se nicméně vážou drobná zaváhání osmistupňové automatické převodovky Aisin (50.000 Kč, pro příčnou zástavbu). V souvislosti se snahou o udržení co nejnižších otáček motoru se totiž snaží první tři rychlostní stupně „naskládat“ co nejrychleji a kvůli omezení třecích ztrát dochází k poměrně brzkému uzamykání měniče momentu. Ve specifických situacích se proto může stát, že budete za volantem Volva V40 D4 trochu poskakovat. Z hlediska práce na míru vyvinuté rychlostní skříně se však jedná o jediné znatelnější přešlapy, které navíc vymizí s příchodem ustáleného režimu jízdy.

Dvoulitrový turbodiesel s výkonem vyšším než u Volkswagenu Golf GTD může na první pohled svádět k vyšším sportovním ambicím a vpravdě řečeno poměrně oprávněně. Řízení Volva V40 patří k tomu lepšímu v segmentu, tužší podvozek má limity položeny dál, než se běžný uživatel (s ohledem na mladistvou image Volva již ne vousatý architekt) pravděpodobně odváží vydat, a tomu všemu hraje do karet lepší stabilita díky většímu rozchodu kol (1559 vpředu a 1546 mm vzadu). Auto nicméně není uskákané, což je důsledkem pohotovostní hmotnosti skoro 1,6 tuny. A to jsme ještě nepřipočítali rozměrné panoramatické střešní okno za 31.400 Kč, které bychom si v rámci zlepšení torzní tuhosti karoserie klidně odpustili.

Řezání zatáček nicméně nebude bavit věčně. Zkoušená konfigurace vám ostatně dříve nebo později sama naznačí, že je lepší zvolnit a přejít do plavnějšího režimu, podobného plachetnicím při závodu kolem světa. Volvu to v každém případě nelze mít za zlé, protože jeho modely (možná až na ostré verze Polestar) nikdy k pálení pneumatik a brzd nevybízely. Notabene ve spojení se zmíněnou osmistupňovou automatickou převodovkou s nahusto nasázenými rychlostmi, ve kterých se poměrně snadno ztratíte.

Klid mu vyhovuje nejvíce

Kdyby nebylo již v minulosti kritizovaných přešlapů v interiéru (ostrá hrana středové konzole, špatný výhled vzad), mohli bychom Volvo V40 D4 považovat za perfektního a velmi luxusního společníka na dlouhé cestování. Motor D4 Drive-E má při klidném jízdním stylu skutečně ladné reakce také díky jeho zdařilé spolupráci s automatem (vedle občasných přešlapů ve městě). Tužší podvozek si navíc dokázal s nástrahami silnic poradit lépe než u dříve testované verze R-Design, což lze přičíst na účet obutí s vyšším profilovým číslem.

Ačkoliv to vzhledem k výsledné ceně testovaného exempláře nemusí být patrné, neleží edice Ocean Race na samém vrcholu nabídky (Summum je s motorem D4 Drive-E o 23.200 Kč dražší, stojí 880.000 Kč). Dílčí modifikace v čele s efektním lakováním, nádherným čalouněním a sedmnáctipalcovými koly z něj však dělají ozdobu českých silnic. Nikterak okázalou, byť snadno rozpoznatelnou těmi, kterým v žilách koluje severská krev.

volvo testy nizsistredni | acz 

Plusy

• Silný a kultivovaný motor
• Filtrování silničních nerovností
• Nízká spotřeba paliva
• Práce automatu v běžném provozu
• Precizní odhlučnění interiéru

Minusy

• Omezený výhled vzad
• Ostrá boční hrana středové konzole
• Cukání převodovky v městském provozu

Foto: Petr Homolka