Citroën Méhari: Dvojitý šíp pro volný čas měl premiéru před 45 lety
U nás je Méhari nejznámější díky legendární sérii četnických komedií s Louisem de Funésem. Jednoduchý vůz se představil 16. května 1968 v normandském zálivu nedaleko města Deauville. Za jeho vznikem stál Roland de la Poype. Označení Dyane 6 Méhari, které se používalo na některých trzích, dávalo tušit, odkud vál vítr, co se konstrukce týče. Dyane byla modernější variací na téma „kachna“ 2CV a techniku měly všechny tři modely prakticky totožnou: plochý dvouválec objemu 602 cm3. Ten dával v případě Méhari 19 kW (26 k) a otevřené auto s muší hmotností 525 kg dokázal rozjet přes stovku při zhruba šestilitrové spotřebě. Název Méhari označuje druh rychlého severoafrického dromedára, tedy dvouhrbého velblouda.
Lehkou plastovou karoserii z materiálu ABS (akrylonitrilbutadienstyrenu) šlo při výrobě jakkoli probarvovat, asi nejtypičtější byla písková žlutá, policisté jezdili zase v zelených vozech, ale vyráběly se třeba i červené a modré. Také se snadno udržovala, stačilo ji jen omýt proudem vody. A byla odolná proti drobným ťukancům v běžném provozu. Léty se ukázala pouze jediná její nevýhoda: ráda neopravitelně praskala.
Méhari bylo možné využít jak k převozu zemědělských plodin a stavebního materiálu, tak i rekreačního vybavení, například surfu. To se nejen na Azurovém pobřeží určitě náramně hodilo. Kromě zmíněných četníků v nich jezdili i vojáci, používala je tedy rovněž francouzská armáda. Existovaly také čistě dvoumístné verze, které neměly jinak do podlahy sklopnou zadní lavici. Výhradně plátěnou střechu bylo možné zcela sundat, čelní sklo se odklápělo pro změnu směrem dopředu - na kapotu. Boční dvířka byla odnímatelná a stejně jako střecha nejdříve jen za příplatek!
Méhari procházel průběžnými modernizacemi, během kterých přibral na 555 kg, i tak ale dosahoval stále 100 km/h. V létě 1977 dostal přední kotoučové brzdy místo dřívějších bubnů, menší volant, lehčí řízení a decentně upravenou příď. Od té doby se dala jednoduše odšroubovat. O rok později se dočkal nové palubní desky, přístrojů a uzamykatelné schránky před spolujezdcem. Výkon dvouválce se díky montáži dvojitého karburátoru zvýšil na 21 kW (29 k). Citroën pro práci i volný čas měl zpočátku tradičně pohon jen předních kol, čtyřkolka se objevila až v květnu 1979. Vynikala schopnostmi v terénu, vždyť dokázala překonávat i svahy se sklonem 60 %. Od základního modelu se lišila také vizuálně: měla náhradní kolo umístěné v prolisu na kapotě.
V roce 1983 Citroën nabídl dvě speciální série. Plage byla v prodeji pouze v Portugalsku, modrobílá Azur také ve Francii a Itálii. Například v Německu se Méhari nikdy nenabízel, ale zato byl k mání v USA, byť jen krátce a s jinou „okatou” přídí. Na linkách však vydržel plných devatenáct let, až do sezóny 1987. Celkem vzniklo 144.953 kusů. Provedení 4x4 je hodně vzácné, vyrábělo se pouze do konce června 1983, takže se jich zrodilo pouhých 1.213. Produkce se postupně přesouvala z Francie do Španělska (Vigo) a Belgie (Forest), ve finále pak do portugalského Mangualde.
Citroëny Méhari nevypadají zrovna jako závodní vozy, objevily se však v dálkových soutěžích. Startovaly například v podniku, který vedl z belgického Lutychu do Dakaru už v roce 1969, dále se účastnily Rallye Paříž-Kábul-Paříž 1970 a Paříž-Persepolis-Paříž v následující sezóně. Ve druhém ročníku maratonu z francouzské do senegalské metropole (1980) sloužily lékařské asistenci.
Na Méhari odpověděla rovněž konkurence, Renault vyráběl podobný model Rodeo postupně s technikou typů 4, 6 a 5. Na samotných podvozcích Méhari vzniklo několik dalších podobných vozů, ale s kovovými karoseriemi. Baby-Brousse, Dalat nebo Citroëny FAF byly určeny pro montáž v
zemích třetího světa, tedy Africe a Asii. Pouze příbuzný Pony vznikal v Řecku.
